---
Seděla jsem na nádherně ustlané postely s fotkou v ruce. Na fotce bylo mnoho dětí mého věku, ale také mladší i starší. Milovala jsem tu fotku, protože jen na té byl i on. On, kterého jsem tak milovala a ztratila. On, jehož úsměv a veselá povaha mi zlepšovala každý den život. Jenže všechno netvrá věčně, a tak i tohle zkončilo.
Všechno to začalo tím, že na recepci zazvonil telefon. Jelikož jsem seděla v měkkoučkém křesle s knížkou ve společenské místnosti, která je hned vedle recepce, jsem skoro všechno z toho, co řekla pakní Smithová slyšela. Jednalo se o adopci nějakého dítěte. Strašně moc jsem chtěla, aby mně někdo adoptoval. Jenomže kdo by chtěl adoptovat už třináctiletou nic neumící dívku? Většinou si bohatší rodiny adoptovali roztomilé nebo vyjímečné děti tak do osmi let, ale já nebyla ani jedno.
„Ano, můžete se u nás zastavit, aby jste si vybrali nějaké dítě, kdy by vám to vyhovovalo?“ řekla paní Smithová, tedy recepční.
Z druhé strany jsem bohužel nic neslyšela. Možná to bylo dobře.
„Ano, tak odpoledne, budu se těšit, zatím nashle!“ řekla opět paní Smithová.
Zavřela jsem svou knihu, a přesunula se do svého pokoje, který jsem měla ještě s jednou, stejně starou dívkou jménem Lucy. Knihu jsem položila na noční stolek a svalila se na svou postel. Lucy v pokoji nebyla. Jen jsem ležela a přemýšlela. Kdo asi byly moji rodiče? A proč mně dali do dětského domova? Nedalo se říct, že by se mi po nich stýskalo, přeci jen se mně vzdaly. Nechtěly mně. Odkolpy mně jako nějakou rozbitu hračku. Nesnášely mně.Ale přez to všechno mi daly život. Vychovaly mně do mých tří let. Ani jsem nepostřehla, že mi po tváři stéká slza. Byla to jen jedna z mnoha, které jsem už pro lidi, kteří mi daly život vybrečela.
Někdo zaklepal. Rychle jsem si setřela slzu, a řekla jsem, ať jde dál.
„Ahoj, Anette!“ usmál se mile Liam. Okamžitě jsem se zvedla z postele a skočila mu kolem krku. Tak moc jsme se měli rádi. Kamarádi jsme byly už asi od šesti let, ale už je to třetí rok, co jsme spolu začali chodit. Myslím, že jsem ho snad dokonce i milovala. Cítila jsem, že ho potřebuji, a že bez něj nemůžu být.
Chvíli jsme si povídali, líbali se a mazlili, než se ozvalo z rozhlasu, že máme jít všichni do společné místnosti. Proč jsem měla takový pocit, že se to týká toho telefonátu paní Smithové?
Zvedly jsme se z postele, a ruku v ruce jsme se vydali po schodech dolů, do společné místnosti, kde už byly skoro všechny děti. Když přišli i poslední opozdilci a hluk ve společné místnosti se utišil, přišla domístnosti paní Smithová s paní Blackberriovou – ředitelkou dětského domova. Za nimi šla ještě nějaká žena s mužem.
„Ehm, ehm.. Tady Monahansovi by chtěly adoptovat jednoho z vás.“ Řekla s úsměvem ředitelka děcáku. Pak se ještě bavily s těmi lidmi, než ta paní… jak se sakra jmenovala? – nevadí, než ta paní ukázala někam naším směrem. Srdce mi vynechalo pár úderů, když jsem zjistila, že ukazuje na Liama. Na mého Liama. Ne, asi jsem se špatně koukla. Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá, ale opravdu. Do očí se mi vehnaly slzy, ale já je statečně držela zpátky.
„Takže, Liame, vybrali si tebe!“ usmála se paní Blackberriová. Pak všechny děti zklamaně odešly, jen já zůstala stát na místě jako přikovaná, zatím co Liam už stá u svých nových ,rodičů‘.
„ Ehem.. Anette? Potřebuješ něco?“ zeptala se mně s podivným úšlkebkem ředitelka.
„Ne, promiňte.. Musím .. Musím jít.“ Sykla jsem a už jsem sprintovala do pokoje. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a dala jsem slzám vlnou cestu ven.
Párkrát jsme si psali, a asi dvakrát volali, ale pak.. Pak už se neozval. Na smsky neodpovídal, hovory nepřijímal. Celé čtyři rok jsem se z toho dostávala. Až poslední rok jsem zapoměnla. Bylo to opravdu těžké, protože byl i v soutěži X Factor, stal se – spolu s jeho skupinu- světoznámým zpěvákem, jehož hlas, který jsem poslouchala každý den mně uklidňoval. Když jsem šla ven, viděla jsem ho snad na každé obálce časopisu. Něco prostě nechtělo, abych na něj nezapoměla. Zapomenout se na něj vážně nedalo, ale na mé city k němu alespoň trošku ano.
„Anette, máš už všechno zabalené?“ zeptala se mně smutně paní Smithová.
„ Jasně, jenom ještě jednu fotku.“ Mile jsem se usmála. Bude mi to tu chybět. Vlastně ani nevím, kam půjdu. Nemám kam jít. Budu si muset najít nějaký levný hotel a brigádu, abych se dokázala uživit. Bude to těžké, ale já věřím, že to zvládnu. S povzdechem jsem vztala z postele, popadla kufr s mými věcmi a vyjela s ním na chodbu. Naposledy jsem se podívala do mého, teď už bývalého pokoje, a zavřela dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat